Při pohledu na zprávy, které přišly dnes nad ránem z Polska, člověka mrazí. Je těžké je komentovat a zachovat si odstup a chladnou hlavu. Tím, že vládní strana Právo a spravedlnost zabránila opozici v účasti na jednání parlamentu, překročila kritickou mez. Postupně se vršící události posledního roku, od omezování svobody médií přes paralýzu ústavního soudu, sice k tomuto překročení Rubikonu postupně směřovaly, stejně ale bylo do včerejšího večera stěží představitelné, že je něco takového v současné Evropě možné.
Je těžké přesně určit hranici, na které končí demokracie a začíná autoritářská vláda jedné části společnosti nad druhou, přesto se domnívám, že v Polsku dnes v noci tato hranice byla překročena. Role médií je v demokracii sice nezastupitelná, ale v Evropě nemáme tradici naprosté svobody projevu, určitá míra regulace byla vždy přípustná – svoboda médií je důležitým indikátorem kvality demokracie, ale ne nutně nezbytnou podmínkou její existence. Význam ústavních soudů v západních demokraciích vzrostl až po druhé světové válce. Ale mandát poslance a jeho nedotknutelnost na půdě zákonodárného sboru je naprosto klíčovým, ba přímo posvátným prvkem demokracie.
Otázkou zůstává, jak se s koncem demokracie v Polsku (o konci mluvím záměrně, bez nadsázky!) vypořádají ostatní země Západu, Evropská unie, spojenci Polska v NATO. Děsím se efektu vařené žáby – v rámci EU jsme si zvykli na svévolné přepisování ústav a volebních zákonů, omezování hlasu médií, otloukání právního státu; a mnohem víc přituhuje kousek za hranicemi Unie – již jsme se smířili s tím, že vojenskou agresí lze opět dobývat území sousedů (sankce proti Rusku sice stále platí, ale koho dnes ještě konflikt o Krym a východní Ukrajinu vzrušuje?) a že se na starý kontinent opět vrátila válka. Možná si zvykneme i na omezování hlasu parlamentní opozice v členském státě EU. Na druhé straně, o pozastavení hlasovacích práv Polska v Radě EU se mluví již delší dobu. Evropo! Domnívám se, že pokud se potvrdí rozměry nočních událostí, od dnešního dne nelze již se sankcemi vůči polské vládě otálet!
………………………………………….
Korekce č. 1: Výzva k pozastavení hlasovacích práv Polska v institucích EU je samozřejmě stejně bezzubá, jako byla před několika měsíci. Autoritáři ve Varšavě mají své spojence v Budapešti. Případná větší ochota ostatních evropských lídrů zasáhnout dostupnými prostředky do situace v Polsku je tak opět limitována málo pravděpodobnou ochotou Viktora Orbána takové kroky podpořit. Leda by vyloučení opozičních poslanců z jednání parlamentu bylo příliš silnou kávou i na maďarského premiéra.
Korekce č. 2: Situace, kdy vládní většina v parlamentu utne silou obstrukce opozice, je nám známá i v Česku. Postup Nečasovy vlády při přijímání jejích asociálních škrtů byl do jisté míry podobný současnému postupu Práva a spravedlnosti, byť celá situace nepůsobila tak křiklavě. Namísto zabránění opozičním poslancům v účasti na hlasování zde byl zneužit institut legislativní nouze. Tehdy se ovšem ukázal význam Ústavního soudu, který donutil vládní koalici inkriminované zákony schválit znovu standardní cestou. Kdyby tehdy Ústavní soud nevymezil Nečasově vládě, resp. vládní většině v Poslanecké sněmovně jasné mantinely, mělo by dnes Právo a spravedlnost v Polsku k dispozici nepříjemný precedent.