Minulý týden otiskl Respekt český překlad eseje Anne Applebaum Varování pro Evropu. Applebaum v něm nabízí skvělý vhled především do dění v Polsku a precizně vysvětluje, proč představa neliberálního státu fascinuje část zejména východoevropských elit. Porozumění procesům, kterým tyto elity podléhají, ovšem není tím, co mě v textu zaujalo nejvíc. Už v úvodu svého eseje Anne Applebaum mimoděk připomíná své ideové zázemí – klasickou evropskou pravici. Celým textem pak prostupuje notná dávka elitářství. Tato východiska předznamenávají hlavní nedostatek textu – až překvapivou lehkost, s jakou Applebaum rezignuje na hlubší porozumění přitažlivosti, kterou má neliberální stát pro masy řadových občanů, o jejichž podporu se úspěch neliberálních elit opírá.
Jako hlavní klad liberální demokracie vyzdvihuje Applebaum její kompetitivní povahu. Píše o „meritokratických testech“, které rozhodují o tom, kdo získá moc (nejen politickou, ale i ekonomickou či mediální). Konkurence je v jejím pojetí nejspravedlivějším mechanismem rozdělení moci. Meritokratickou povahu liberální demokracie přitom prezentuje jako fakt zcela samozřejmý, ke kterému je jedinou alternativou mechanismus moci neliberálních států, postavený na loajalitě.
Právě meritokratická povaha západních liberálních demokracií je přitom zdrojem nespokojenosti velké části veřejnosti. Kompetitivnost vede k rozdělení na úspěšné a neúspěšné. Sama Applebaum se této interpretaci nijak nebrání, přiznává, že meritokracie a konkurenční prostředí jsou principy, „jež nikdy nebyly výhodné pro ty méně úspěšné“. Je přirozené, že tito „méně úspěšní“ po opakovaných neúspěšných pokusech nechat zaznít svůj hlas nakonec ztrácejí důvěru v systém.
Pochybnosti ale budí autorčin předpoklad, že meritokratické systémy jsou spravedlivé. Applebaum připouští, že kompetitivní systémy mohou být nefunkční a nespravedlivé, nikoliv ovšem ze své podstaty, ale v důsledku patologií, které se jich zmocňují. Nepřipouští ale principiální problematičnost konkurence jako základního principu, který nutně vytváří vítěze a poražené. Který společnost dlouhodobě rozděluje na ty, kteří v konkurenčním prostředí prospívají a jsou tudíž loajální k jeho institucím, a ty, jejichž vztah k takovému zřízení postupně slábne, protože v něm prostě uspět nedokáží. Jejich role se tak redukuje v lepším případě na voliče, kteří jednou za pár let vhodí lístek do urny, v horším případě jen na jednotky produkce a spotřeby.
V textu zmiňovaná Hannah Arendt vysvětluje ve své neslavnější knize Původ totalitarismu, že právě „rivalitní (…) společnost buržoazie vytvořila apatii, ba přímo nenávist k veřejnému životu,“ která měla „svůj původ ve způsobu a filosofii života, jež byly tak vytrvale a důsledně zaměřeny výlučně na individuální úspěch v nemilosrdné soutěži, že se povinnosti občana nutně jevily jako zbytečná ztráta jeho omezeného času a energie.“ Kompetitivnost tak možná doopravdy vede v omezené míře k tomu, že moc mají ti „schopní a úspěšní“, přinejmenším stejnou měrou ale přispívá k tomu, že kult individuálního úspěchu odsouvá vše veřejné a společné na druhou kolej.
V takovém systému se úspěšní realizují skrze své úspěchy, s nimiž se ale zbytek společnosti nemůže identifikovat. Vláda schopných a úspěšných může dokonce vést k růstu materiálního blahobytu, sama o sobě ale nemůže poskytnout širokým řadám veřejnosti pocit, že na nich záleží. Z vykořeněných, méně úspěšných členů společnosti, kteří nezískali svůj podíl na realizaci společného projektu, se tak stává ona indiferentní masa, s kterou Arendtová spojuje nástup totalitních hnutí. Jednoduše řečeno: pokud pojmeme projekt liberální demokracie jako projekt meritokratický, široké masy se s ním nikdy nebudou moci symbolicky ztotožnit.
V tomto ohledu nabízí nacionalismus současných neliberálních hnutí lákavou alternativu. Národní projekt ze své podstaty zahrnuje všechny příslušníky národa, každému bez rozdílu (ovšem s výjimkou menšin a cizinců) nabízí ono symbolické ztotožnění se systémem. I dělník u pásu může mít pocit, že jako příslušník národa se podílí na jeho seberealizaci. Meritokratický systém mu ale naproti tomu nabízí jen odcizení.
Anne Applebaum v celém svém dlouhém textu nenabízí žádnou alternativu, která by nabízela masám přinejmenším symbolický pocit podílu na realizaci společného projektu. Prostor pro alternativy tu přitom je. Pro dobrou správu věcí veřejných je třeba znát zkušenosti různých částí společnosti. Dílčí politiky je ideální nastavovat za účasti těch, kterých se týkají. I těm, které Applebaum označuje za neúspěšné, lze dát pocit, že na nich záleží, že jejich hlas je slyšen.
Arendt píše, že ony indiferentní masy vznikly ve chvíli, kdy se rozpadly klasické třídy a s nimi zmizela třídní identita. Klasické strany zastupující třídy byly najednou k ničemu a v nové situaci nedokázaly reprezentovat své voliče. Lid zůstal opuštěn. Je jen na vítězích meritokratických testů, zda se tohoto opuštěného lidu opět ujmou. Zda nabídnou takový projekt, s nímž se ony indiferentní masy budou opět identifikovat. Zatím se této výzvy zhostili jen nacionalisté.
Nakonec Anne Applebaum místo potřebné sebereflexe svého elitářství dochází jen k fatalistické rezignaci. Její závěrečné úvahy o neúprosném historickém cyklu, který přináší opakovanou zkázu demokracií a jejich opětovné zrození, vedou k určitému druhu historicismu, který nás zbavuje odpovědnosti za hledání a nalezení životaschopné alternativy individualistické, kompetitivní společnosti.