Zažil jsem něco, co člověk jako já moc často nezažívá. Zvláštní pocit z břímě kolektivní viny, tiché nařčení, že jsem nežádoucí/nebezpečný (vlastně přesně nevím), protože jsem nositelem nějaké skupinové identity, konkrétně protože jsem muž.
Sobota ráno, vlak z Teplic do Ústí, jedeme s rodinou na vánoční trhy do Saska. Najít místo v jednom kupé pro šest lidí a psa prakticky nelze, takže se rozdělujeme. S manželkou jsme vpluli do nejbližšího poloprázdného kupé. Jen co jsem vešel, probodla mě ženská sedící u okýnka zlostným pohledem a vykřikla: „Ale tady nemáte co dělat, tohle je dámský oddíl!“ Nevšiml jsem si toho, ale na dveřích byl vážně nějaký takový nápis, a protože jsem povaha nekonfliktní, a navíc jsem byl tou situací poněkud zaskočen, otočil jsem se na patě a odcházel. Zasáhla manželka: „My jedeme jen do Ústí, vážně by vám to těch 15 minut tolik vadilo?“ Naše milá spolucestující zabručela, že když jen do Ústí, tak tedy budiž. Když jsem tedy se svolením dam usedl, neodpustila si nicméně ještě poznámku, že večer by tam chlapa ale rozhodně nesnesla.
Byl to velmi zvláštní pocit. Jedna věc je nápis Dámský oddíl na dveřích kupé. I když mi to nedává moc smysl, jednou tam je a já to respektuji, možná to nějaký důvod má. Kdyby na tom dámy v kupé trvaly, odešel bych. Ale stejně, nejsem přece žádný uslintaný úchyl, ale muž jedoucí se svou manželkou na Vánoční trhy, k ženám se chovám zdrženlivě, nikdy bych si nic nedovolil. A přece mi bylo z pohledů a řečí té ženské jasné, že ve mně vidí škůdce, potenciální nebezpečí, případně se jen vyžívá v tom, že jí stávající pravidla dávají moc mě vyhodit z kupé, prostě protože jsem muž.
Zbytek cesty se mi hlavou honily úvahy, zda by nebylo fér zřídit i speciální mužský oddíl, protože každá ženská je přece potenciálně užvaněná drbna, ze které průměrného chlapa za chvíli rozbolí hlava. Pak by se možná hodily bílé oddíly a černé oddíly, možná i oddíly pro homosexuály a heterosexuály. Pro katolíky a protestanty a ateisty. Muslimové by mohli mít zvláštní vagón.
Nenesu si z toho zážitku žádné trvalé následky, až na jeden. Ucítil jsem na vlastní kůži zmatek a lehký smutek z toho, že jsem byl na základě své identity vyhodnocen jako nebezpečí. Pocity, které denně v naší společnosti zažívají lidé, kteří si nesou nějaké stigma, méně privilegovanou identitu, než je ta má. Pocity romského dítěte, nad nímž láme hůl jeho učitel na základní škole dřív, než se stačilo projevit, pocity imigranta z libovolné islámské země, který je pro své nové sousedy potenciálním teroristou, pocity staršího člověka, který je na základě svého věku hodnocen možnými zaměstnavateli jako nevýkonný a nepružný… Příkladů by se našla spousta, dosaďte si sami.