Následující text je součástí soukromého literárního pokusu, prvním článkem ze zamýšleného souboru Já a 20. století, ve kterém bych rád představil různé více či méně důležité momenty 20. století, k nimž se nějakým způsobem přimotal některý z mých předků. Nekladu si primárně ambici doprovodit tyto drobné exkurzy do historie hlubokými myšlenkami o významu dané události pro mě nebo pro svět. Jde mi jen o prosté zachycení momentů, ve kterých se prolnuly velké a malé dějiny – dějiny světa a dějiny mé rodiny.
Daleko na východě, přes 7 a půl tisíce kilometrů od Prahy, uprostřed čínského Mandžuska, leží město Charbin. Metropolitní oblast v těsné blízkosti tohoto města má zhruba stejně obyvatel jako naše země. Jedná se o osmé největší čínské město a významné správní středisko severovýchodní Číny. Zimy zde bývají tuhé, díky čemuž zde vzkvétá zimní turistický ruch, jehož hlavním lákadlem je festival ledových soch. Charbin je pro Čecha město značně exotické a nebál bych se hádat, že pro většinu našinců také naprosto neznámé. Přesto i zde se otiskla v minulosti česká stopa. Konkrétně stopa československého legionáře někdy kolem roku 1920. Mimo jiné i stopa mého dědečka Bohuslava Kaipra.
Charbin je totiž také důležitým železničním uzlem, a to už od přelomu 19. a 20. století, kdy tudy Rusové protáhli nejvýchodnější úsek Transsibiřské magistrály. Město bylo sice i tehdy čínské a Čína byla formálně suverénním státem, nicméně vliv mnohem silnějších evropských mocností snadno pronikal na její území. Charbin se tak stal centrem správy tohoto východního úseku ruské železnice a díky tomu se do čínského města začali stěhovat nejprve Rusové, ale s nimi postupně i Němci, Francouzi, Američané a další zápaďané. Číňané brzy tvořili menšinu mezi téměř 70 tisíci obyvateli. Nad městem byly vztyčeny věže kostelů, ať už pravoslavných, protestantských nebo katolických. V charbinských ulicích zněla nepřeberná směsice jazyků.
To vše se stihlo ještě v první dekádě 20. století. Zásadní změny ovšem přišly ještě o něco později, s první světovou válkou, resp. s bolševickým převratem v Rusku. De facto ruské město, které se ovšem nacházelo pryč z dosahu moci nových vládců, se stalo ideálním útočištěm ruské opozice. Po roce 1917 přišlo do Charbinu přes 100 tisíc bělogvardějců. Z města se stal zvláštní a z dnešního pohledu vlastně dost nepravděpodobný ostrov svobody, nesmírně pestré společenství národností, jazyků a náboženství – uprostřed nestabilní Číny a nedaleko nepřátelského komunistického Ruska.
V této době, a nyní se dostáváme k té v úvodu zmíněné české stopě, se do města dostali i vojáci československých legií opouštějící po Transsibiřské magistrále Sibiř a spěchající do přístavu ve Vladivostoku. I když s tím spěchem to právě nebylo tak žhavé. Dnes, s odstupem téměř sta let, je lákavě snadné zredukovat osudy mnoha Čechů a Slováků na Dálném východě na jednoduchou zmínku o zastavení se v Charbinu. Jenže mnoho legionářů se zde usazovalo a strávilo tu měsíce a někdy i roky, pracovali zde a prožívali zde své lásky.
Můj dědeček Bohuslav Kaipr pocházel ze Slaného. K rakouské armádě narukoval v roce 1915 a po roce byl zajat v Haliči. O další rok později, v létě 1917, se v ukrajinském Mariupolu přidal k československým legiím. Jen o pár měsíců později převzali bolševici v Petrohradě moc, uzavřeli separátní mír s Německem a českoslovenští legionáři se najednou ocitli v Rusku v izolaci. Dědeček byl nejspíš u toho, když v květu 1918 došlo v Čeljabinsku k slavnému incidentu, který spustil boj legií o cestu k Pacifiku. Bylo mu 22 let.
Následující dva roky strávil Bohuslav Kaipr v bojích o Transsibiřskou magistrálu, než se na jaře 1920 dostal se svým plukem právě do Charbinu. Tehdy byl zhruba v mém věku. Nikdy jsem s ním neměl možnost mluvit, zemřel dlouho před mým narozením. Nicméně z poznámek v archivních dokumentech lze alespoň letmo načrtnout jeho osudy v Číně.
V dubnu 1920 byl propuštěn ze služby v legiích a dobrovolně se rozhodl zůstat. Snad v tom byla jistá Věra Müllerová, jeho první žena, kterou měl v této době potkat. Podle jejích dokladů Ruska. Německé příjmení může snad vysvětlit právě multikulturní charakter města, kde se evropské národnosti v této době významně promíchaly. Dědeček se na druhém konci světa tedy oženil, a coby vyučený švec se začal živit tímto svým řemeslem. Prožil zde necelé dva roky – kluk ze Slaného, ševcovský tovaryš, který by nebýt války možná nikdy neopustil svou malou zemi. Zemi nově samostatnou, ale tisíce kilometrů vzdálenou.
Netuším ani, co dědečka začátkem roku 1922 přimělo k návratu do vlasti. Vrátil se nicméně, a vrátil se přímo do Slaného, kde dál provozoval své ševcovské řemeslo. Důvodů, proč z města odešli ostatní Evropané, se postupně nakupila celá řada. Začátkem 30. let celé Mandžusko dobyli Japonci, následovala druhá světová válka a po ní nastolení komunistické diktatury. Zbytky Evropanů odešly z Charbinu v 50. letech.