Včera jsem se vrátil ze sjezdu Strany zelených. Po více než dvou letech členství v této straně konečně s pocitem, že se cosi pohnulo. Byly to dva inspirativní dny, během kterých mě opustil pocit, že mé stranické angažmá je odsouzeno k tomu, aby připomínalo spíše sociální experiment než vážně míněnou snahu o vstup do politiky. Zelení jako by se postupně začínali probouzet z narkózy posledních let.
Tato narkóza byla po mém soudu způsobena tím, že zelení ztráceli příliš mnoho sil ve vnitrostranických, především ideologických sporech. I letošní sjezd zprvu na tuto nedobrou tradici navázal, a to vypjatou debatou o víceméně symbolických věcech, o tom, zda se otevřeně hlásit k levici a jak v preambuli dlouhodobého programu popsat náš odpor k minulému režimu.
Objevuje se pochopitelná tendence chápat českou Stranu zelených jako ideovou dceru západoevropského zeleného hnutí, jehož kořeny sahají k studentským bouřím 60. let a jsou svázány s radikální levicí. V takovém tvrzení je jistě obsažen velký díl pravdy, ale není to pravda celá. Čeští zelení mají svá specifika a jejich kořeny jsou pestřejší. Jedná se o směsici světonázorů od liberálního pravého středu až po radikální levici, které ale spojuje důraz na ekologii, lidská práva a udržitelný rozvoj. Svým způsobem se jedná, jak na sjezdu správně zaznělo, o koalici (což ale ostatně platí i o zelených v Německu).
Při úvahách o sbližování se západoevropskými, výrazně levicovými zelenými nelze opomenout realitu postkomunistické střední Evropy. Především starší generace členů se z velké části rekrutuje z bývalých disidentů, ryzích ekologů, lidí, jejichž názor se neformoval v prostředí bezohledného kapitalismu, ale v prostředí represivního nedemokratického režimu, který sám sebe deklaroval jako komunistický. Nesdílím mnohdy značně vypjatý antikomunismus této části strany, ale životní zkušenost jejích představitelů a představitelek musím respektovat. Jsem přesvědčen, že bez nich se Strana zelených neobejde. Pokud to má znamenat, že se v určité, spíše symbolické rovině budeme lišit od našich zelených kolegů na západě, budiž. Taková je česká realita.
Mám nicméně za to, že tento rozpor se na hradeckém sjezdu zelených podařilo překonat, nebo pro jeho překonání alespoň položit základy. Schválený dlouhodobý program je programem progresivní, ekologické, sociálně citlivé a liberální strany. Je odvážný (zahrnuje vstřícný postoj ke squattingu či úvahy o základním nepodmíněném příjmu), aniž by se okatě vymezoval na pravolevé ose či dráždil konzervativnější voliče formulacemi, které by si část z nich mohla (chybně!) vykládat jako relativizaci totalitní minulosti. Z mého pozorování a z debat se spolustraníky soudím, že i přes ústupky odjížděli i představitelé krajních částí vnitrostranického ideového spektra spokojeni.
I přes to, že jsem měl chvílemi pocit, že do diskusí o vážných tématech proniká příliš mnoho slovního balastu, musel jsem nakonec uznat, že diskuse byly (až na několik zcela absurdních výjimek) plné velmi kvalitních příspěvků, věcných argumentů, zasvěcených komentářů. Skutečnost, že si zelení umí udržet vysokou úroveň diskuse, je rovněž důležitým předpokladem pro budoucí úspěchy.
Nový, všeobecně podpořený program a práce na vnitrostranické komunikaci byly doplněny několika dalšími kroky zaměřenými spíše směrem k veřejnosti. Zelení na sjezdu představili skupinu expertů s nadsázkou označených za zelenou stínovou vládu. Věřím, že i díky tomuto kroku se podaří rozbít stav, kdy Strana zelených v mediálním prostoru v podstatě splývá s postavou svého předsedy Matěje Stropnického
Nové logo a celková proměna vizuální prezentace strany společně se změnou zkratky ze „SZ“ na „Zelení“ jsou ve srovnání s předchozím v podstatě drobnosti, ale drobnosti, které pomohou upozornit na to, že zelení vstoupili do nové éry.
Volby do Poslanecké sněmovny proběhnou za tři čtvrtě roku. Strana zelených se během uplynulého víkendu mocně nadechla a symbolicky se zbavila starých zátěží. Má stále co zdokonalovat, ale věřím, že má šanci proměnit novou energii, kterou jsem o víkendu mohl pocítit, v úspěch.