Je to už asi pět, jel jsem tehdy jako student vlakem k rodičům. Když jsem při nástupu zahlédl dámu s těžkým kufrem, nabídl jsem jí pomoc s odnesením. Dotyčná souhlasila, tak jsme jí pomohl vynést kufr do vozu, následně i jsem jí ho ještě i vyzvedl na zavazadlovou příčku v kupé, kde měla dotyčná místenku. V témže kupé mě vzápětí další přistoupivší dáma rovněž požádala, jestli bych jí nepomohl s uložením těžkého zavazadla – samozřejmě jsem vyhověl. Protože v kupé bylo dost volných míst, tak jsem se usadil. Vzápětí ale přistoupila třetí dáma a obořila se na mě, co tady dělám, že tohle je dámský oddíl. Vůbec jsem tehdy netušil, že něco takového existuje, proto jsem se dotyčné dotázal, zda to mám chápat tak, že zde má místenku. Řekla, že nikoliv, ale že tady nemůžu sedět, protože to je kupé pro dámy. Skutečně jsem nechápal, o co jde, proto jsem se dotázal průvodčí, která potvrdila, že je to skutečně tak, že v ČD existují i dámské oddíly, a že bych si tedy měl odsednout. Samozřejmě jsem poslechl a kupé opustil, většinu cesty domů jsem ovšem stál v chodbě, protože jiná kupé se mezitím zaplnila.

Měl jsme poté podobné pocity, jaké popisujete ve Vašem článku: Onen zmatek a lehký smutek z toho, že jsem byl na základě své identity vyhodnocen jako nebezpečí, ale také z toho, že když šlo o vynesení těžkého zavazadla, tak jsem „jako muž hodil“. Přitom ani já nebyl žádný uslintaný úchyl, ale študák s batohem jedoucí k rodičům.

Zdraví
Josef Straka