V srpnu opět jako každý rok prošel Prahou pochod Prague Pride. A tak jako každý rok ho provázely obvyklé diskuse o tom, zda jsou práva LGBT komunity v Česku dostatečná a zda na sebe sexuální menšiny podobnými exhibicemi jen zbytečně neupozorňují. Nehledě na řadu detailů, které jsou určitě k diskusi, mám za to, že o zbytečnou pozornost nejde, a to právě proto, že postavení LGBT komunity u nás dostatečné není. Kritici pochodu nicméně namítají, že sexuální menšiny přece nikdo nepronásleduje, nediskriminuje a v soukromí své ložnice si může každý dělat, co se mu líbí. Jinými slovy, naše společnost je k odchylkám v sexuálním chování tolerantní. Co víc si ve svobodném státě přát?
Jak už to bývá, problém je se slovy. V jádru nedorozumění, od kterého se tyto marné diskuse odvíjejí, je právě vágní vnímání samotného pojmu tolerance. Slovo tolerance s sebou nese jakousi auru demokratičnosti, v hlavách většiny se váže k ideji lidských práv, zní vzletně liberálně. Tolerance je zkrátka vnímána jako koncept pro demokratickou společnost více než dostačující. Není mi zcela jasné, kde se tento mýtus o toleranci vzal. Pravděpodobně pramení ze zajisté správné, nicméně značně omezené teze, že tolerance je lepší než netolerance. To ovšem vůbec neznamená, že tolerance stačí.
Latina používala sloveso tolerare ve smyslu strpět, snášet. Jistě, strpět je lepší než nestrpět. Ale asi se shodneme, že dvakrát přívětivě to nezní. Pokud někomu dám najevo, že jsem ochoten ho strpět, implicitně mu tím vysílám signál, že mě jeho přítomnost rozhodně neblaží, nicméně neblahé pocity, které ve mně vyvolává, jsem ochoten za určitých okolností překonat.
V českém, resp. středoevropském kontextu, je pojem tolerance spjat mimo jiné s osvícenským monarchou Josefem II. Nerad bych umenšoval historický význam jeho reforem, nicméně jeho postoje lze vnímat jako liberální jen v kontextu jeho doby. Toleranční patent, který vydal roku 1781, rozhodně nepřinášel protestantům v předlitavské části habsburské monarchie postavení srovnatelné s katolíky. Luteráni i kalvinisté zůstávali dál v postavení obyvatel druhé kategorie a ostatní protestantské církve zůstávaly mimo zákon.
Protestanté si po roce 1781 mohli sice začít stavět kostely, ty ale nesměly mít věže, zvony ani jiné zjevné znaky sakrální stavby. V případě smíšených katolicko-protestantských manželství nemohli rodiče svobodně rozhodovat o vyznání svých dětí. Přihlášení se k protestantským církvím bylo značně komplikované. Protestanté byli zkrátka trpěni, nikoli uznáni jako plnohodnotní obyvatelé.
Dnešní postavení především homosexuálů v určitých aspektech tuto podobu tolerance z 18. století připomíná. Registrované partnerství, které je v Česku zatím nejvelkorysejším výrazem tolerance homosexuality, jako by mělo předobraz právě v tom tolerančním kostelíku bez věže, zvonu a křížů. Možnost uzavřít plnohodnotné manželství je nadále privilegiem určeným pro heterosexuální většinu, stejně jako byl plnohodnotný kostel za vlády Josefa II. privilegiem většiny katolické.
Pro heterosexuálního středostavovského bílého Evropana, příslušníka většinového etnika v jeho státě, je uznání jeho identity natolik samozřejmé, že je pro něj obtížné představit si, jak zásadní potřeba takového uznání je. Tato potřeba je natolik silná, že v historii vyvolala mnoho emancipačních hnutí a nakonec je to právě i tato potřeba, která stojí za akcemi jako Prague Pride (nebo třeba Roma Pride, abychom se neomezili jen na sexuální menšiny). Ostatně i všem studentům společenských věd notoricky známá Maslowova pyramida potřeb reflektuje potřebu uznání jako jednu z hlavních lidských potřeb. Případné zájemce o detailnější studium tohoto fenoménu lze odkázat k řadě současných autorů. Za všechny zmiňme pokračovatelku frankfurtské školy Nancy Fraser.
Chceme-li žít ve společnosti, která dává všem stejné příležitosti a nestigmatizuje nikoho pro jeho etnicitu, náboženské přesvědčení či sexuální orientaci, s tolerancí si nevystačíme. Kdo je pouze trpěn, nemá stejné postavení jako ten, kdo je vnímán jako plnohodnotný člen společnosti. Na tomto místě je třeba připomenout latinský původ dalšího slova. Výraz respect používali staří Římané právě k označení uznání nebo též ohleduplnosti. Být někým, na koho je brán ohled a jehož specifika jsou tedy respektována, je přeci jen lepší, než být někým, kdo je pouze trpěn.
Je to právě respekt k odlišnostem, kterým musíme nahradit pouhou toleranci, pokud se máme stát opravdu svobodnou společností. Dokud se tak nestane, budou mít akce jako Prague Pride v ulicích našich měst nenahraditelnou úlohu. Budou nám totiž připomínat, že nezanedbatelná část společnosti (a nejde zdaleka jen o homosexuály!) se musí denně brát za to, co je pro většinu tak samozřejmé, že to ani nevnímá. Za uznání vlastní identity!
Od stavby prvních tolerančních kostelíků uplynulo osmdesát let, než si protestanté mohli v Předlitavsku postavit první opravdový kostel. K zrovnoprávnění došlo roku 1861 vydáním protestantského patentu. Doufejme, že cesta od registrovaného partnerství k plnohodnotným sňatkům stejnopohlavních párů bude kratší a že neskončí jen u toho.