Říkat, že je západní demokracie v krizi, je v módě už poměrně dlouho. Srovnáváním s úpadkem starověkého Říma se v diskusích už léta ohánějí mnozí včetně těch, co nemají o římských dějinách ani ponětí. Za posledních několik let jsme se ovšem dopracovali do situace, kdy má krize západu konkrétní jména a pomalu se rýsují její jasné obrysy. Donald Trump, brexit, vzestup populismu napříč Evropou, selhání během migrační krize a další. Z neurčité chiméry a špatného pocitu (který je ostatně v určité míře přítomen v každé době) se vyklubaly naprosto konkrétní hrozby.
Jsou zde opakovaně pojmenované příčiny, na kterých bude více či méně pravdy. Části společnosti neprofitovaly z ekonomického růstu, v mnoha západních zemích se otevřely ekonomické nůžky, celé regiony trpí pocitem, že se na ně při servírování globální hostiny zapomnělo, střední třída po celém západě slábne. A nejvíc slábne (relativně, ve vztahu k dřívějšímu privilegovanému postavení) bílý muž, příslušník etnické většiny ve svém státě. Vedle ekonomického nedostatku nastává hluboká krize identity části společnosti.
Je zde ovšem i jeden aspekt krize západní demokracie, o kterém se příliš nemluví. Jedná se o jev, který můžeme nazvat nárůstem nevyjednavatelných témat. Demokracie k tomu, aby mohla fungovat, potřebuje elementární shodu občanů na některých otázkách. Takový společenský konsensus trval na Západě od druhé světové války. Demokracie a lidská práva byly základními imperativy, na kterých se shodli představitelé většiny politických stran napříč západním světem, stejně tak jako se shodli na hrozbě Sovětského svazu. Vše ostatní mohlo počkat do příštích voleb. Vyšší daně sice zamrzí, ale lze s nimi žít a příští volby může vyhrát vaše strana, která je opět sníží. Investice do zdravotnictví, platy ve školství, nedostavěné dálnice – vše je důležité, ale pokud není v těchto oblastech po vašem, lze s tím žít. Problémem jsou taková témata, ve kterých jde o život. Právě hrozby všeho druhu (hrozící lidstvu, národům i jednotlivcům) jsou tím, co paralyzuje současné demokratické diskuse.
Princip je jednoduchý. Máte-li strach, že příchozí uprchlíci vás znásilní a okradou a tento strach je příliš silný, než aby ho uklidnila ujištění vašich názorových oponentů (jimž stejně příliš nedůvěřujete), začne se demokracie jevit nikoli jako ideální uspořádání, ale jako překážka, která vám brání v účinné obraně před nebezpečím. Pokud je zde hrozba, že ve jménu Alláha podřežou mé děti, pak musí jít nějaká demokracie pryč – nenechám se přeci zabít kvůli pražským intelektuálům, kteří odmítají vidět skutečnost. Z tématu imigrace se tak stává téma, o kterém podle části společnosti nelze vyjednávat, protože žádný kompromis není dost dobrý. Jsou zde jen dvě možnosti – buď přežijeme, nebo zemřeme (ať už jako jednotlivci nebo jako národ).
Stejnou logiku lze vztáhnout na řadu jiných otázek. Strach z možnosti, že se váš národ, kultura, v níž jste zakotvení, rozpustí v globální polévce, vyvolává stejný efekt. Z určitého úhlu pohledu se jeví jako buď-anebo. Neměli bychom tyto otázky bagatelizovat, jakkoli podle nás takto nestojí. Strach je reálná věc bez ohledu na to, zda má reálné příčiny.
Abych ale nestřílel jen do řad rostoucího zástupu nacionalistů děsících se lidí z jiných zemí, můžu poskytnout i jeden příklad ze „svého“ zeleného hnutí. Stejně lze uvažovat o hrozbě globální změny klimatu. Na ní sice mezi současnými elitami západního světa panuje více méně shoda, která ale ani tak nevedla k potřebnému efektu a zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA a jeho zpochybňování Pařížské dohody ukazuje, jak křehká tato shoda je. I já sdílím strach z vlivu člověka na zemské klima a pokud se mě zeptáte, samozřejmě odkáži na vědecké studie. Ale nejsem klimatolog, ty studie si nejsem schopen sám ověřit, prostě jen věřím. A v tom se neliším od lidí, kteří prostě jen věří v krvelačné zástupy imigrantů (otázku kvality zdrojů a práce s nimi nechme nyní stranou). Zatím sice nic nenasvědčuje tomu, že by nějaká politický síla hnaná strachem z klimatických změn chtěla podkopat demokracii (ba naopak, zelené strany jsou většinou nejdůslednějšími zastánci demokracie). Možná i proto, že uzavřít se před okolím lze lépe v rámci malého státu, zatímco boj proti klimatickým změnám nelze z pozice národního státu vůbec realizovat. Dalším důvodem samozřejmě je, že tento abstraktní strach sdílí relativně málo lidí. Nicméně i globální změna klimatu je v jistém smyslu otázkou, ve které jde o život, a demokratické procesy jsou zdlouhavé a většina je neuvědomělá. I toto téma má svůj nedemokratický potenciál. Našli bychom jistě další příklady.
Jak ale žít v demokracii, ve které jde o život? Odpověď není jednoduchá. Potřebu bezpečí pociťuje intenzivněji než potřebu svobody většina lidí, čemuž se upřímně nelze příliš divit. Ba co víc, svoboda je velmi neurčitý pojem a pro většinu lidí pravděpodobně stav, ve kterém pociťují úzkost a strach, ani nemůže být nazýván svobodou, byť by si mohli dělat, co chtějí. Pokud potřeba bezpečí není uspokojena, nemůže mít demokracie dobré podmínky, jednoduše proto, že v době úzkosti ztrácí demokracie pro své občany význam.
Nutnou podmínkou stabilizace západních demokracií je hledání shody na hrozbách a snaha o vzájemné porozumění tomu, co nás sužuje. Nemám jednoduché řešení, jak tuto shodu nalézt. Vždyť já sám nevidím pražádný důvod vzdát se přesvědčení, že ekologické hrozby jsou naprosto reálné a zásadní, stejně tak jako jsem přesvědčen, že zde není žádná hrozba, která by ospravedlňovala slevování z vysokých evropských standardů ochrany lidských práv, v tomto případě práv válečných uprchlíků. Proč bych ale měl čekat, že stejnou zarytost neprojeví moji názoroví oponenti? Jen proto, že si myslím, že čerpají ze špatných zdrojů informací?
Pravděpodobně nezbyde, než se otevřít opačným názorům i v těchto otázkách, o kterých zdánlivě nelze vyjednávat. Lze začít například tím, že nemávnu rukou nad strachy svých spoluobčanů. Dokud neprojevím pochopení k nim, nemůžu čekat, že oni projeví pochopení strachů mých.