Reklama
 
Blog | Matěj Hon

Bída před sto lety a dnes aneb Orwell trochu jinak

George Orwell, ač je znám především jako autor protitotalitních novel Farma zvířat a 1984, napsal i řadu pronikavých textů o údělu lidí žijících na okraji společnosti. Vedle řady esejů je to např. i jeho prvotina, reportážní dílko Na dně v Paříži a Londýně. Sdělení těchto textů jsou pro dnešní dobu přinejmenším stejně tak závažná, jako jsou ta z Orwellových nejslavnějších knih. Rád bych proto upozornil na některé jeho postřehy, které jsou velmi inspirativní pro sociální politiku i po téměř stu letech.

Mám za to, že knihu Na dně v Paříži a Londýně by si měl přečíst každý, kdo se profesně zabývá sociálními problémy a sám na vlastní kůži neměl příležitost získat dostatečnou zkušenost v prostředí té největší chudoby. Orwell, resp. Eric Blair čerpá částečně z vlastní zkušenosti, částečně z pečlivého pozorování života nezaměstnaných, bezdomovců i lidí dřících v těch nejhůře placených zaměstnáních. Jeho trefné pozorování nabízí podrobný vhled do procesů, kterými se mění mentalita i tělesná schránka člověka, který se octl bez prostředků a bez perspektivy. Evropa se sice od jeho dob změnila a vzestup sociálního státu i celkového bohatství společnosti po druhé světové válce přinesl i značnou redukci nejhorší bídy, přesto je ale celá řada jeho postřehů uplatnitelná i dnes ve vztahu k lidem žijícím v sociálním vyloučení, v nevyhovujícím bydlení a dlouhodobé nezaměstnanosti.

Jak chudí lidé prožívají svou chudobu? Co se děje v hlavě člověka, který se najednou ocitl bez prostředků? Co se skrývá za vnějšími projevy, které na nás, kteří jsme to nezažili, působí odpudivě. „První kontakt s bídou je skrz naskrz zvláštní. Tolik jste o bídě přemýšleli – je to to, čeho jste se celý život báli, o čem jste věděli, že se vám může dříve nebo později přihodit; a přece je to všechno úplně jinak. Mysleli jste si, že to bude docela jednoduché, a ono je to mimořádně složité. Mysleli jste si, že to bude strašné; je to jenom odporné a nudné. Jako první objevíte zvláštní poníženost bídy; triky, do kterých vás nutí, složitou lakotu, obracení každé kůrky.“ Orwell popisuje drobné překážky v životě člověka žijícího s minimem prostředků. Jsou to překážky, jejichž přítomnost si zabezpečený člověk nedokáže vůbec uvědomit. Drobné nehody, z nichž ale každá může znamenat ztrátu i té trochy jídla, kterou člověk získal. A hlad a slabost. A postupnou ztrátu motivace. Jak hledat práci, když hlady sotva stojíte na nohou? Když nemáte peníze na veřejnou dopravu? Na zaplacení výdajů spojených s hledáním zaměstnání?

O lidech žijících v bídě na okraji společnosti, často o Romech, se v Česku říká, že nedokáží plánovat, myslet do budoucna. Někdy se spekuluje o kulturním dědictví dávných kočovnických předků českých Romů, jindy se to bez většího přemýšlení prostě připisuje nejnižším vrstvám jako jejich přirozená vlastnost, ba přímo důvod, proč jsou na tom tak, jak jsou. Ale není nakonec celé vysvětlení jednodušší a naprosto prozaické? Orwell píše, že „když se blížíte k bídě, uděláte jeden objev, který převáží spoustu ostatních. Objevíte nudu a hloupé komplikace a začátky hladu, ale také poznáte velký pozitivní rys chudoby: skutečnost, že bída vymaže budoucnost. (…) Když máte tři franky, je vám to jedno; neboť tři franky vám zajistí jídlo do zítřka a dál už prostě nejste schopni uvažovat.“ I dnes v Česku přežívá řada lidí s vědomím, že nemusí mít z čeho zaplatit příští nájem nebo poplatek na ubytovně. Jak si člověk může plánovat život, když se nemůže spolehnout ani na tak základní konstantu, jakou je domov.

Pozoruhodné je, že Orwell překračuje hranice pouhého pozorování lidských osudů a bez zvláštní teoretické průpravy se pouští do poměrně přesných analýz systémových problémů. Vysvětluje příčiny, definuje problém, navrhuje praktická a jednoduchá řešení. Intuitivně přichází s prvky přístupu, který se až o desítky let později etabloval v akademickém prostředí pod označením policy analysis. Snaží se nepodložené domněnky a mýty o povaze bídy nahradit věcným uvažováním o podstatě problému.

V závěru knihy se například snaží o rozbití lidové představy „tuláka-netvora“, přirozeně líného, násilného individua, které umí jen krást, toulat se a pít. „Říká se například, že se tuláci toulají, aby se vyhnuli práci, aby mohli snadněji žebrat, aby mohli vyhledávat příležitosti ke zločinu, nebo dokonce proto – a to je nejméně pravděpodobný důvod -, že se jim tuláctví líbí. (…) Tulák se netoulá, protože se mu to líbí, ale ze stejného důvodu, z jakého v Anglii jezdí auta vlevo; protože existuje zákon, který ho k tomu nutí. (…) Ale lidé byli vychováni ve víře v tuláka-netvora, a tak si raději myslí, že pro tuláctví musí existovat nějaký víceméně darebácký důvod.“ Jak prosté! Možná není třeba lámat si hlavu, jak napravit nenapravitelná individua, jak učinit trestní stíhání efektivnějším a tresty více odstrašujícími. Možná stačí jen změnit systém fungování nocleháren pro bezdomovce, který jejich nájemce chtě nechtě nutí žít tak, jak žijí.

Ačkoli se za zhruba 90 let od tohoto Orwellova pozorování povaha chudoby a sociálního vyloučení značně změnila, mnohé ze zapsaných myšlenek jsou dodnes inspirující. Nezměnil se totiž způsob, jakým společnost na chudobu a na lidi žijící na okraji pohlíží. Orwellův „tulák-netvor“ přežívá v „líných cikánech“, „feťácích“, „somrácích“ a dalších představách, ve kterých se koncentruje strach, nedůvěra i zhnusení, které středostavovský občan, onen pověstný „slušný Čech“ pociťuje při kontaktu s bídou. A s těmito neblahými pocity přežívá i neochota zabývat se pravou podstatou problémů lidí žijících v bídě.

Teorie veřejné politiky rozlišuje problémy podle toho, do jaké míry jsou strukturované. Čím lépe je problém strukturován, čím lépe jej chápeme, tím snáze se pro něj hledá řešení. Strukturace problémů má dvě roviny – hodnotovou a znalostní. Plně strukturovaný problém se vyznačuje tím, že víme, co je potřeba udělat pro jeho řešení, a existuje všeobecná shoda na tom, jak problému rozumíme a jak si představujeme ideální stav. U nestrukturovaného problému nemáme ani jedno, zbývá jen nejasný pocit, že je „něco“ špatně a že je třeba „nějak“ jednat. Částečně strukturované problémy jsou dvojího druhu. Jsou problémy, kde je jasná shoda na potřebě jejich řešení, ale omezuje nás naše neznalost (např. hledání léků na některé nemoci). A jsou problémy, kde víme celkem přesně, co by bylo potřeba udělat, ale prokazatelně funkční řešení nemají podporu, protože debata o nich je uvězněná v emocích.

Orwell ukazuje, že problémy lidí nesoucích různá společenská stigmata lze řešit, je ale třeba se zbavit předsudků. Což je samo o sobě veliké sousto – stačí se podívat na osud zákona o sociálním bydlení, na nekončící debaty o inkluzivním vzdělávání či výkřiky o zneužívání sociálních dávek. Pro začátek je třeba se nebránit debatě a trpělivě, byť by to mělo trvat roky i dekády, vracet její obsah z vyfabulovaného světa tuláků-netvorů zpět na zem, do světa, ve kterém nevinní lidé zápasí s existenčními problémy.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama